Iva Grézlová

Zaměření a zájem o práci ve veterinárním oboru

Už od šesté třídy základní školy, jsem věděla, že chci jít na střední veterinární školu do Hradce Králové, kam jsem se opravdu dostala a odmaturovala v roce 2007. Během střední školy, jsem již chodila pomáhat do dvou veterinárních ordinací a má budoucnost mi byla jasná. Do práce na veterině jsem se zamilovala. Do Vetcentra jsem nastoupila v roce 2011 a od té doby si nedokážu představit, že bych měla pracovat někde jinde. Mezi mé koníčky patří četba – hlavně fantasy, skládání puzzle a stavění Lego stavebnic.

• Proč tady pracuju?
  ‍Vetcentrum mám ráda, protože mám pocit, že práce tady má smysl. Když člověk chce, tak má možnost se učit, vzdělávat a růst. Kolektiv je tu fajn a zaměstnavatel je férový.
  ‍
• Co dělám, když nedělám?
  ‍Starám se o rodinu, čtu a trénuju se v lukostřelbě.
  ‍
• Kterému zvířeti se nejvíc podobám?
  ‍Občas jsem lenochod a občas splašená jak myš.
  ‍
• Kdy se chovám jako zvíře?
  ‍Když se hodně naštvu, tak se naježím a zařvu.
  ‍
• Jaký zvěřinec mám doma?
  ‍Teď už máme jen kocoura Jonáše.
  ‍
• Co všechno svým zvířatům dovolím?
  ‍Náš kocour může skoro všechno – nesmí jen lézt na stůl, když jíme. Když se nekoukáme, tak si dělá, co chce.
  ‍
• Kdo je doma pán? Já nebo moje zvíře?
  ‍Samozřejmě Jonáš. Doma nás toleruje, protože potřebuje pořád mazlit, to prý umíme dobře.
  ‍
• Jak to se mnou koulí? Čím mě vždycky dostane?
  ‍Když si lehnu do postele, vždy přijde a narve se pod moji ruku abych hladila, protože ví, že mu nikam neuteču.
  ‍
• Můj nejsilnější zážitek ve Vetcentru?
  ‍Vzpomínám na jednu barzojku (Bielku), která byla opravdu hodně nemocná (byla i na JIP) a přežila díky tomu, že to majitelka, a hlavně její dcera nevzdaly a staraly se o ní na 200 %. A to i přes to, že s ní musely skoro každé dvě hodiny něco dělat, a to i přes noc. Zážitků odsud mám hodně, ale na tento vzpomínám asi nejčastěji.
  ‍
• Co bych prásknul na svého šéfa?
  ‍Svého šéfa si velice vážím. Je to fajn člověk.